Složení tkaniny lze identifikovat vizuální kontrolou a dotykem. Přírodní vlákna, jako je bavlna, jsou měkká a šetrná k pokožce-, s mírně drsným omakem a určitým stupněm nadýchanosti; prádlo je poměrně tuhé a vysoce prodyšné; hedvábí je hladké, měkké a má přirozený lesk; vlna je nadýchaná, elastická a dobře zadržuje teplo. Chemická vlákna jako polyester a nylon mají hladký, ostrý omak nebo určitou elasticitu, ale relativně špatnou prodyšnost. Pozorováním lesku, omaku a elasticity látky lze předběžně určit složení jejího vlákna. Složení lze také identifikovat pomocí fyzikálních nebo chemických testovacích metod. Běžně se používá například metoda hoření: vezměte malé množství vlákna, zapalte ho a sledujte rychlost hoření, kouř, zápach a tvorbu popela. Bavlna a len rychle hoří a zanechávají prachový popel se spáleným zápachem; hedvábí a vlna hoří pomalu a zanechává tvrdý popel s vůní podobnou spáleným vlasům; polyesterová, nylonová a další chemická vlákna produkují při hoření roztavené kapičky a mají štiplavý zápach. K identifikaci lze také použít mikroskopické pozorování struktury povrchu vlákna nebo rozpouštění specifických vláken v rozpouštědlech.
Pro průmyslovou a laboratorní identifikaci lze také použít metody instrumentální analýzy. Metody, jako je infračervená spektroskopie s Fourierovou transformací (FTIR), diferenciální skenovací kalorimetrie (DSC) nebo rentgenová difrakce, mohou přesně identifikovat chemické složení vláken. Moderní testovací metody dokážou rychle a přesně rozlišit mezi přírodními vlákny, chemickými vlákny a směsovými tkaninami a poskytují spolehlivý základ pro textilní výrobu, kontrolu kvality a dozor nad trhem.